OBSCURE SPHINX - Emovere
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Svého času býval Morten Veland jednou z nejvýraznějších postav severského gothic metalu. Jako člen své původní kapely TRISTANIA i jedním z lidí, kteří tomuhle směru vdechli duši. Jeho alba s touto kapelou a první album jeho vlastní kapely SIRENIA byla ve své době tím nejlepším, co ze severských končin vítr přivál, v rámci žánru samozřejmě. Nicméně, jak již bylo řečeno v recenzích posledních dvou alb SIRENIE, Veland poněkud ustrnul ve své minulosti. „Nine Destinies And A Downfall“ v sobě potenciál ještě mělo, avšak jeho poslední album, „The 13th Floor“ ukázalo, že železnou koulí na noze mu je vlastní provedení. Veland se vrátil k refrénům postaveným na chorálovém a klávesovém patosu a tím značně upozadil těch několik málo zajímavých motivů a melodií, které se na albu vyskytovaly. A šlo spíše o nevyváženost v užití tohoto přístupu, než o kvalitu hudby samotné. Koncem loňského roku vyšlo najevo, že pod hlavičkou MORTEMIA (jak jen na to jméno přišel…) chystá další počin. Což samo o sobě je zvláštní, když SIRENIA je de facto jeho sólová dráha, ale budiž, třeba se v tomto projektu pokusi o něco nového.
„Misere Mortem“ je jeho natolik sólový projekt, že k tomu nikoho dalšího nepřipustil, včetně produkce a mixu. A už jen po letmém poslechu se zdá, že tu není něco v pořádku. To, co bylo kriticky zmíněno v předchozím odstavci, je na „Misere Mortem“ v krystalické podobě. Opět ty sbory, ty mohutné sbory, monotónní, pompézní a hlavně pořád ty samé sbory! K tomu celé album provází přehnaně výrazná studiová úprava a klávesové a další efekty hudbu odkopávají daleko za pomyslnou hranici kýče. Alespoň, že tentokrát nenajal žádnou krasotinku a vše sám poctivě odchraptěl. Oproti „The 13th Floor“ se také více soustředil na kytaru, a tak album provází vcelku slušné riffy a sóla. Co je ale platné, že sloky jsou poslouchatelné, když vždy následují sborové refrény. Kdyby v těch refrénech byla alespoň nějaká variabilita, ale ono je to stále to samé. Navíc jako by se k písním samotným ani nehodily, nebo byly komponovány zcela samostatně a až dodatečně přiřazeny, mnohdy poněkud křečovitě. Písně na „Misere Mortem“ mají pomalu modulární charakter. A to nemluvím o tom, že některé z těch modulů mají trochu recyklovaný charakter.
Co se týče vlastní vize gothic metalu, tak na „Misere Mortem“ Morten Veland dosáhl vrcholu, protože dál tímto směrem již jít asi ani nelze. Hudební směrování SIRENIE je na tomto albu dotaženo ad absurdum.
Morten Veland ztratil veškerou soudnost. To, co táhlo jeho předchozí desky dolů, je na „Misere Mortem“ v krystalické podobě.
4 / 10
Morten Veland
- zpěv, nástroje
1. The One I Once Was
2. The Pain Infernal And The Fall Eternal
3. The Eye Of The Storm
4. The Malice Of Life's Cruel Ways
5. The Wheel Of Fire
6. The Chains That Weild My Mind
7. The New Desire
8. The Vile Bringer Of Self-Destructive Thoughts
9. The Candle At the Tunnel's End
Misere Mortem (2010)
Vydáno: 2010
Vydavatel: Napalm Records
Stopáž: 40:34
Produkce: Morten Veland
Studio: Audio Avenue Studios, Sound Suite Studios
Průměrná oddychová záležitost.
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Jedni z mála u nás (ne-li vůbec jediní) představitelé zatuchlého hnilobného death/doomu o sobě dávají vědět novým EP, jehož trojice chorobných songů také jasně demonstruje fakt, že tato obluda už dozrála na úroveň plnohodnotného alba. Čím dříve, tím lépe!
Pokračování, která neukončují děj, to mají těžké. Druhé Silo je pomalé, vláčné a nestane se v něm vlastně nic, co by se nevešlo do jednoho dvou dílů. Nečtenářům knih navíc nemusejí být zřejmé všechny pohnutky jednajících. Tak snad to třetí řada narovná.
Ruské skupiny většinou ignoruji, ale než jsem si všiml, že je tahle z Jekatěrinburgu, upoutal mě jejich starosvětský thrash. Nic převratného se sice neděje, spíš je to jako výlet zpět časem, ale pro pamětníka celkem dobrý.
Keith Buckley (ex-EVERY TIME I DIE) jako by se svými kumpány zkoušel štěstí v hodně melodickém metalcore, nebo možná spíše post-hardcore, ale na mě je to hodně plytké a podbízivé. BETTER LOVERS, kde působí další členové ETID, jsou úplně jiná liga.
Trochu Red Dead Redemption pro čtenářky Marianne. Pod krví a špínou se schovávají scenáristická klišé a dutá schémata revizionistických westernů. Má to sice patřičně gritty look, ale nekouše to. Spousta sentimentu a neschopnosti poradit si s postavami.
Veteráni stonerrockového stylu toho mají za sebou už hodně, ale stále jim to hodně sluší a tak i album roku 2024 v sobě nese odkaz na klasické devadesátky a tedy dobu, kdy tahle skupina tvořila po boku KYUSS historii.